Židovské pověsti

z knihy Václava Cibuly - Pražské pověsti

O nejstarší pražské synagoze

Uprostřed bývalého Židovského Města, kterému se později říkalo podle císaře Josefa II. Josefov, stojí na pokraji malého parku stavení s osmiúhlou střechou: je to Staronová synagóga, o jejímž vzniku se odedávna vyprávělo mnoho příběhů.

Příchod Židů do české země předpověděla už kněžna Libuše. Krátce před smrtí si povolala ke svému loži syna Nezamysla a prozradila mu, co uviděla v mlhách budoucnosti: Až usedne na knížecí stolec jeho vnuk, zabloudí do české země zapuzený a utiskovaný malý národ, který si zaslouží vlídnost a pohostinného přivítání.

Když potom po více než stu letech nastoupil na knížecí stolec Hostivít, zjevila se mu kněžna Libuše ve snu a znovu mu připomenula starou věštbu. Zanedlouho se v Praze skutečně objevil houf cizích obyvatel, kteří prchali z dalekých krajin před nájezdy nepřátel. Unaveni dlouhým putováním, obrátili se na Hostivíta a prosili ho, aby se směli usídlit v jeho zemi a pod jeho ochranou.

,,Jsme z malého národa,“ řekli mužové vyslaní zástupem, ,,a jmenujeme se podle svého praotce. Žili jsme klidně a spokojeně daleko od všech koutů světa. Putovali jsme dlouhé dny bez klidu a odpočinku, lesní houštiny nám byly ložem, kámen byl naší poduškou a nebe naší jedinou střechou. Jsme klidní a pokojní; dopřej nám klidu a dovol nám, abychom se usadili ve tvé zemi. Je dost veliká, aby nás přijala za vlastní, a tvůj národ je dobrý a věrný.“

Hostivít si vzpomněl na dávné proroctví, bez odkladu svolal lechy a vladyky a oznámil jim svůj sen i žádost cizinců. Lechové ctili památku své kněžny, a tak bez dlouhého rozmýšlení souhlasili. Kníže vykázal prosebníkům místo na levém břehu Vltavy v okolí dnešního Újezdu a utečenci mi to nikdy nezapomněli: když kníže zanedlouho potom válčil se svými severními sousedy, podporovali ho ze všech sil penězi i potravinami, až s jejich pomocí vyhnal nepřítele ze země.

Léta plynula, cizinci měli mnoho dětí a vykázané místo jim brzy nestačilo. Zatím nastoupil na knížecí stolec Bořivoj a ten jim určil nový domov na pravém břehu Vltavy. Tak vzniklo Židovské Město; bylo to zpočátku jen třicet domů, většinou dřevěných, a dřevěná byla i modlitebna, kterou si vystavěli uprostřed nového domova.

Do nízké stavby se však vešlo sotva několik rodin, a proto jednoho dne určili nejstarší a nejváženější mužové obce, že postaví synagógu novou a mnohem větší. Chtěli ji mít z kamene, avšak nikdo z nich se nevyznal v lámání skály a otesávání kamene, a také na nejvhodnějším místě se dlouho nemohli dohodnout, až jim přispěchala na pomoc náhoda.

Uprostřed Židovského Města bylo návrší, porostlé trávou a divokým houštím šípků a trnek. Na pahorku si hrávaly děti, a ty jednou vyhrabaly při svých hrách přitesané kameny, jež ležely v řadě jako základy zdí. Jiní vyprávějí, že to nebyly děti, ale bělovlasý stařec s bílou holí, avšak my zůstaňme u svého příběhu. Děti prozradily svůj nález otcům, dospělí si pahorek důkladně prohlédli a dohodli se, že místo pro novou synagógu je už vlastně vybráno bez jejich přičinění, jako by o tom rozhodla prozřetelnost dávno před nimi.

Odstranili kmeny ztrouchnivělých stromů, vypálili houštiny a odváželi hlínu i písek tak dlouho, až odkryli skutečnou zeď z bílých kamenných kvádrů. Teprve tehdy se rozpomněli starci na staré vyprávění, podle kterého přinesli ty vzácné kameny na vltavský břeh andělé z rozvalin jeruzalémského chrámu; a kterýsi z moudrých se upamatoval, že andělé nepřinesli jen jednotlivé kameny, ale i celou synagógu, a že stačí jen odhrnout hlínu, neboť v návrší je ukryta celá stavba bez nejmenší škody.

Právě v té době přijelo do Prahy několik učených mužů z Jeruzaléma a představení obce požádali o radu, co mají činit.

Moudří si prohlédli rozkopaný pahorek i kamenné kvádry, chvíli spolu rozumovali a pak prohlásili:

,,Protože kameny jsou zachované a dobře použitelné, radíme vám, abyste jich použili i na stavbu nového chrámu; a vystavte jej tak, aby se co nejvíc podobal chrámu v Jeruzalémě. Okenní otvory ať jsou navenek široké, ale dovnitř ať se zužují; mohutná klenba ať spočívá na dvou sloupech a do synagógy ať věřící sestupují po devíti schodech, neboť staré základy zdí leží hluboko pod úrovní vašich ulic. A stojí přece psáno: Z hlubiny volám k tobě, můj pane. Bude-li synagóga postavena podle těchto pokynů, neublíží jí voda, válka ani požáry, a přetrvá staletí.“

Hebrejci uposlechli rady učených a vystavěli svůj chrám podle jejich návodu. Protože vztyčili novou modlitebnu na základech starých zdí, říkalo se synagóze Staronová; ale jiní vypravěči prohlašují, že ji ten název měl jen odlišit od staré dřevěné, a také od nové synagógy, která vznikla později. A ještě jiná pověst vypráví, že to pojmenování vzniklo docela jinak: staré zdivo přinesli andělé na vltavský břeh s podmínkou, že kvádry budou navráceny na původní místo, až Hebrejci začnou stavět svůj jeruzalémský chrám. Proto je pražská synagóga jen podmíněná, alt-nai, což si lidé málo učení vysvětlili chybným překladem jako staronová.

Protože modlitebna vznikla z posvátné památky, neodvažovali se otcové na starých zdech dlouho nic měnit, až stěny zčernaly stářím a na dlouhá staletí zachovaly stopy věků, drancování i krev Václava IV. Vypráví se, že tehdy na Bílou sobotu spěchal kněz podle zdí Židovského Města k umírajícímu a kdosi na něj hodil přes hradbu hlínu a kamení. Po celé Praze nastalo veliké pobouření a otcové z ghetta marně vysvětlovali, že to učinili bez zlého úmyslu hrající si děti. Nikdo neuvěřil a pobouření rostlo každou hodinou, až se do Židovského Města připravil veliký zástup s cepy, obušky a noži.

Vrhli se na obyvatele ghetta, zapalovali domy, zabíjeli starce, ženy i děti, vyhazovali z oken nábytek a pátrali po ukrytých pokladech. Uprostřed plamenů pak mnoho židovských otců a matek raději vlastní rukou ukončilo život svých dětí, aby je ušetřili potupné a zdlouhavé smrti, a právě tak mužové zabíjeli v zoufalství své vlastní ženy. Houf pronásledovaných se uchýlil do zdí synagógy, avšak i tam je dostihl rozvášněný dav a pobil je do posledního. Zdi Staronové synagógy se potřísnily krví nevinných a stopy toho vraždění dlouho zůstaly na starých kvádrech modlitebny, až je starší obce zakryli záclonami zdobenými zlatem a perlami jako nejdražší památku.

Tehdy vyhořelo skoro celé Židovské Město, ale synagóga zůstala bez větší škody. Nedotkly se jí ani četné další požáry pozdějších věků, ba ani velký oheň v šestnáctém století jí valně neublížil. Vypráví se, že v moři plamenů a v oblacích kouře se snesly na vrcholek synagógy dvě bílé holubice a na hřebeni střechy tak dlouho mávaly křídly, až plameny ustoupily. Moudří a zkušení starci tehdy tvrdili, že to nebyly obyčejné holubice, ale že to přiletěli dva andělé, kteří kdysi přenesli synagógu z Jeruzaléma do Prahy.

Dávno už zmizela většina křivolakých uliček Židovského Města, rozpadly se zdi, které oddělovaly ghetto od ostatního města, na prach ztrouchnivěly i kosti pamětníků a vypravěčů; jen synagóga stojí na svém místě podnes, jako svědectví zašlého světa, který už není.

Verze pověsti ve formátu doc

Další pověsti

O chudákově opici

O starém židovském hřbitovu

->na úvodní stránku

->na začátek stránky