Židovské pověsti

z knihy Václava Cibuly - Pražské pověsti

O starém židovském hřbitovu

Odedávna říkali Židé svému hřbitovu zahrada; a je to vskutku zahrada, i když smutná a teskná. Větve starých stromů a houština bezových keřů stíní hroby zarůstající trávou i bezpočet náhrobků ze sliveneckého mramoru a pískovce; jsou vytesány do tvaru stříšky a pomalu se propadají do země, náhrobek vedle náhrobku, pomníky s mnoha slovy i pomníčky bez nápisu, husté bludiště osudů, po kterých zůstaly jen kameny. Nachýlily se stářím, vítr a déšť už smazal většinu jmen a s nimi i vzpomínku, avšak stále ještě lze číst na starých hrobech jako v knize, jejíž autor je dávno zapomenut.

Hřbitov byl založen v 13. nebo 14. století. Židé sem přenesli kosti svých souvěrců z Újezda (několik kamenů bylo prý použito i při stavbě Karlova mostu) a také z velkého pohřebiště, které se táhlo mezi dnešní ulicí Spálenou a Jungmannovou; kameny z této zahrady mrtvých byly zazděny do hřbitovních zdí a podle pověsti jsou to prý náhrobky sebevrahů anebo lidí, kteří zlořečili svým rodičům, že jim dali život.

A ještě jiné pověsti připomínají, že na tomto místě bylo pohřebiště už za knížete Bořivoje či dávno před založením Prahy, ještě dřív, než přišla na Vyšehrad kněžna Libuše; na jednom z náhrobků je letopočet 606, na jiném 941, na dalším 979 a pod jedním kamenem je prý pochována žena, jež zemřela sto let před založením Starého Města; avšak moudří připomínají, že v židovských letopočtech bývala vynechána jedna číslice, anebo že obyvatelé ghetta tak činili z obavy, aby hroby nebyly pustošeny křižáckými vojsky či za časů pogromů, a proto neoznačovali náhrobní kameny pravým letopočtem.

A tak je asi nejstarším náhrobkem pomník Abigdora Kara z dubna roku 1439, slavného básníka, který napsal žalozpěv nad vražděním a loupením v ghettu roku 1389: ,,I hroby byly vyhrabány a kosti dávno zetlelých předků z míst věčného odpočinku vyrvány, náhrobní kameny zničeny a hrobky srovnány se zemí…“

Nikdo už nikdy nezjistí, kdy byl vlastně v této veliké smutné zahradě pochován první mrtvý.

Je psáno na náhrobku Josefa, syna Gaona Jicchaka, že byl zběhlý v Písmu, mišně i talmudu a ve všech knihách; že dovedl vypočíst všechny předpisy obsažené v Turim, byl znalcem v nauce gramatické i v poezii, a nebylo mu rovného v zemi ani v zámoří.

A leží tu David, syn Mojžíše Korefa a řezník, o němž je psáno, že podporoval pražské sirotky bez ohledu na víru a o svátcích rozdával chudým tolik masa, kolik vážily všechny jeho děti dohromady; a o něco dál odpočívá paní Hendela, jež prý štědře podporovala učence a zvala žebráky ke svému stolu, rozdávala prádlo, oděv i obuv a dbala o sirotky.

Po jiných však zbyla jen jména:

Josua, syn Jehudův, předříkávač, pochován roku 941,

Šendl, manželka učence Gabriela, zemřela roku 979,

Gedaljah, lékař a představený Staré synagógy.

Jsou tu jména hebrejská, německá, a také bezpočet jmen českých z 16. století: Čech, Krása, Černá, Šárka, Ludmila, Sláva, Dobruška, Slávka, Křesomysl, Jitka i Božena, a jména vpravdě knížecí: Nezamysl, Mnata, Vojen, i Libuše.

Je psáno ve starých knihách, že v 11. století žil ve Francii moudrý rabi Salomon ben Issak, zvaný Raši anebo také Jarci. Hodně cestoval, byl v Itálii, v Řecku, v Palestině, v Egyptě i v Persii, až ho osud zavál po mnoha bludných cestách do Prahy. Pověst vypráví, že to byl muž moudrý a vzdělaný, avšak právě pro svou moudrost měl mnoho nepřátel: četní z nich usilovali o jeho pád, rabínovu zbožnost prohlašovali za licoměrnost a jeho nauku za kacířství. U mocných ho očerňoval, že se vydává za spasitele a že chce jako falešný mesiáš vyvést židovský lid z Prahy.

A tak i na jeho osud platí slova prorokova: Lidé přicházejí jako polní tráva, a klesají a opadávají jako lístky květů, když nastane čas…

Nenávist nakonec přinesla své černé plody: jednoho večera, když rabi seděl ve své jizbě nad starými knihami, vnikl k němu najatý vrah a probodl mu srdce dýkou. Rabbiho manželka však nakapala svému mužovi na ránu několik krůpějí ze zázračného balzámu, rána se zavřela a Rašimu se znovu vrátil život. Aby se vyhnul dalšímu pronásledování, dal rabbi pohřbít pod náhrobek se svým jménem prázdnou rakev a sám v tajnosti odešel do Řezna. Jeho odpůrci pak několikrát jméno svého nepřítele z náhrobku odstranili, vyhlásili i klatbu na jeho spisy, ale spisy se četly dál a jméno se vždy objevilo do rána v kameni znovu; teprve když po letech rabbi zemřel opravdu, bylo jeho tělo pochováno do hrobu, jenž mu byl předurčen.

Tím však příběh o náhrobku rabbiho Rašiho nekončí. Po mnoha letech zemřel rabbiho nejmoudřejší žák Šimon, zvaná též mezi prostým lidem Spravedlivý, a jeho přívrženci hledali na hřbitově vhodné místo, kam ho uložit. Tehdy zjistili, že se hrob rabbi Rašiho otevřel dokořán: podivili se tomu, prohlédli náhrobek a spatřili v kameni nové jméno, jméno Šimona Spravedlivého. Tak dal sám moudrý Raši znamení, kam si přeje uložit svého nejvěrnějšího žáka, a podle jeho pokynu se tak i stalo. Náhrobek, pod kterým leží Šimon Spravedlivý, patří dodnes k nejkrásnějším; zdobí ho portréty Šimona i jeho ženy a podoby alegorických zvířat.

Nejeden příběh vypráví také o náhrobku rabína Löwa. Po boku svých rodičů měl tu být pohřben i rabínův synek, avšak ten zemřel v Kolíně a tam byl i pochován. Později vystoupil s nárokem na čestné místo po rabínově boku jeho vnuk. Souvěrci však byli na vahách a vyzvali mrtvého rabbi Löwa, aby dal znamení, zda si to skutečně přeje. Hrobka se tedy skutečně rozšířila, a teprve po pohřbu se zase vrátila do své původní podoby; jiná pověst však vypráví, že se naopak zúžila, aby mezi rabínovou hrobkou a sousedním hrobem zbylo ještě místo pro dalšího nebožtíka, a vskutku je nový hrob maličký a úzký, neboť v něm odpočívá dítě.

A také se vypráví, že slavný rabín sedí ve své hrobce a dál si čte ve starých knihách. Teprve po staletích přijde k jeho hrobu poslední pravnuk, položí rabínovi na otevřenou knihu čerstvou růži a řekne: ,,Velký rabbi, otázka je rozřešena!“ Rabín Löw si povzdychne, požádá Stvořitele, aby ho konečně k sobě povolal, a rozpadne se v prach. Možná, že právě proto přicházeli k jeho hrobu lidé a štěrbinou mezi kameny házeli rabínovi lístky a lístečky se svým přáním i se svými starostmi. A nebyly to jen vzkazy a prosby: bohatší obyvatelé ghetta prý pokládali na pomníky peníze a dary pro chudé,a jiní aspoň kamínky se slovy: Budiž požehnána paměť spravedlivého!

Na náhrobku nedaleko hrobu rabína Löwa je šlechtický erb, pod nímž leží Hendel, manželka Baševice, jemuž se říkalo též Šmiles. Její manžel byl prvním pražským Židem povýšeným do stavu šlechtického. Měl právo razit mince a také se o něm ví, že sloužil Albrechtu z Valdštejna. Na samém konci života musel uprchnout z Prahy do Mladé Boleslavi, tam brzy nato umřel, a jeho manželka Hendel zůstala i v hrobě navždycky sama. Avšak pravda starého příběhu je jiná, neboť se vypráví, že pod honosným náhrobkem s nápisem Hendel Šmilesová leží polská královna. Král ji od sebe zapudil a zavržená královna ze strachu o svůj život uprchla z Polska. Dostala se až do Prahy a uchýlila se do Židovského Města, neboť předpokládala, že ji tam nikdo nebude hledat. Obyvatelé uliček kolem Staronové synagógy ji přijali nejenom proto, že byla bezmocná a odsouzená k věčnému putování po cestách, ale i z důvodů praktických, neboť královna měla právo razit peníze.

Žila pak v ghettu až do smrti a praví se, že to byl život šťastný a spokojený. Ti, kdo věděli, postavili jí nad místem věčného odpočinku mramorový náhrobek, na němž lev drží ve spárech erb o třech polích: v prostředním poli jsou tři hvězdy a v postranních podoba lva. Jen na místo jména vytesali obyvatelé ghetta do kamene jméno jiné, jméno Hendel Šmilesové, neboť se báli, že krajané jejich královny by někdy v budoucnu tělo vykopali a odvezli zpátky do Polska.

Mrtví spí ve své veliké zahradě zarostlé trávou a šeříky, jen jeden z nich opouští každou noc své místo. Narodil se v uličkách ghetta, přijal však křesťanskou víru a stal se kaplanem u Svatého Víta. Když se blížila jeho poslední hodina, rozpomenul se na svůj původ a zatoužil po zahradě mrtvých, neboť tam byla pochována dívka, kterou kdysi dávno miloval. Proto se vrátil ke svým souvěrcům a byl pochován podle svého přání.

Noc co noc úderem jedenácté hodiny však vstává s spěchá k Vltavě, kde na něj čeká loďka s kostlivcem u vesel; a nikdy ten neklidný mrtvý nezaspí a nezapomene, přichází k Vltavě za jarních dešťů i v nočních bouřích horkého léta, i za podzimních mlh, když vítr zdvíhá na hladině vlny a čeří jí bílou pěnou. Vkročí do loďky, kostlivec vesluje k protějšímu břehu, složí vesla, jeho cestující vystoupí a jako štvanec běží malostranskými uličkami ke svatovítskému chrámu. Usedne k varhanům a hraje, zatímco jeho mlčenlivý veslař šlape měchy anebo jen stojí mlčky opodál a naslouchá. Než odbije hodina po půlnoci, varhany ztichnou uprostřed melodie a varhaník spěchá i se svým průvodcem zpátky k Vltavě; nasedne, veslař ho odveze na protější břeh a zmizí ve tmě, varhaník se uloží smutně do hrobu a netrpělivě čeká, až zase přijde jeho čas.

A jsou tu v zahradě mrtvých i kameny, na nichž se zachovala znamení rodů – dvě ruce Aromátů, konvice Levitů, anebo symboly zaměstnání: po dávném krejčím zůstala jen podoba nůžek, po řezníkovi sekyra, po doktorovi lékařská pinzeta. Jinde zachoval čas jen symboly jména, a tak se veliká zahrada hemží i podobami zvířátek a zvířat: v poklidném sousedství žije na kameni lev i jelínek, medvěd a liška, kohout, holub i ryba. Na náhrobku, pod nímž se už dávno rozpadla neznámá Hendel v prach, je zobrazena ženská postava, u jejíž hlavy stojí dvě slepice s bojovně vztyčeným zobákem; pověst vypráví, že pod kamenným obrazem Adama a Evy leží snoubenci, které si anděl smrti povolal právě v den jejich svatby.

Snad tu kdysi měli svůj vlastní hřbitov také zástupci zvířecí říše. V zastrčeném koutě u zdi je totiž malý náhrobek, zarostlý břečťanem a z poloviny zapadlý do země. Nápis je už téměř nečitelný, avšak pamětníci starých časů vyprávějí, že v jeho prvních slovech byla zmínka o psu. Jednou prý kdosi hodil přes zeď hřbitova psa, aby posvátné místo zneuctil; moudrý rabín Löw tehdy rozhodl, že cokoliv se na hřbitov dostane, má tam zůstat, a tak bylo zvíře pochováno mezi ty, kteří nejednou žili ve stejném opovržení. Možná, že to tak opravdu bylo, neboť pravda vypravěčů je jiná než pravda pergamenů, i když je psáno, že pohřební bratrstvo ghetta kdysi dávno přikoupilo a začlenilo do své zahrady pozemek, na němž se dříve zahrabávaly kosti psů.

Bylo to tak? Anebo se všechno událo docela, docela jinak?

Nikdo se už asi nedoví pravdu, neboť i ta zarůstá břečťanem a trávou.

Avšak praví talmud: Lépe by pro nás bylo, kdybychom nebyli stvořeni, než že jsme byli stvořeni; když však jsme už byli stvořeni, tedy zkoumej jeden každý své jednání čili prozkoumej každý své skutky.

Verze pověsti ve formátu doc

Další pověsti

O chudákově opici

O nejstarší pražské synagoze

->na úvodní stránku

->na začátek stránky