Sešli jsme se v osm hodin na žďárském nádraží, všichni byli dochvilní. Myslím, že kdyby mohly, tak by tam některé děti „stepovaly“ už od šesti. Rozloučili jsme se s rodiči, maminky zamáčkly slzu, pak si uvědomily, že budou mít dva dny klid a pohodu, a tak s úsměvem opustily nádražní budovu.

O půl deváté jsme vyrazili rychlíkem směr Křižanov. Zde nás čekala čtyřkilometrová túra do rekreačního střediska Drak. Naštěstí nám pan správce přijel pro batohy. Šli jsme po poměrně frekventované silnici. Velmi chválím děti, pohybovaly se naprosto spořádaně a ukázněně, jak jsme si domluvili. Téměř na konci naší cesty se procházelo kolem zemědělského družstva, takže jsme si všichni roztáhli hrudní košíčky a nasadili závěrečné tempo, jenž by nám i Usain Bolt záviděl.

Po příchodu do střediska jsme si u pana správce vyzvedli batohy a přemístili se k našim chatkám. Zde došlo k rozdělování pokojů. Obešlo se to vcelku bez hádek. Já jsem se uhnízdila v kamrlíku u kluků a paní učitelka Romča zase u holek. Poté jsme obdrželi povlečení. Myslím, že mnohé děti by snáze odmaturovaly, než povlékly polštář a peřinu. Inu, jak si kdo ustlal, tak si i lehl.

Po obědě byl chviličku polední klid, kluci jej využili k fotbalu, ostatní děti odpočívaly nebo se zabavily po svém.

O půl druhé se nám přišly představit lektorky společnosti COP (Centrum outdoorových programů) Karin a Terka. S dětmi si domluvily pravidla chování, bezpečnosti a vyrazili jsme za prvním dobrodružstvím.

Byla to lanová stezka! Wow! Nejprve proběhla instruktáž co a jak, poté jsme se nastrojili do jakýchsi popruhů (asi horolezeckých) a přileb. První odvážlivec vyrazil po žebříku nahoru, byla to Kačka. Všichni jsme byli natěšení s příměsí strachu. Téměř všechny děti se do toho s chutí pustily a celou stezku dokončily. A nebylo to zrovna nejjednodušší! Někteří si doslova hrábli na dno! Jsem na děti opravdu pyšná! Za odměnu se svezly dolů jako po lanovce.

Další zajímavou aktivitou byla střelba z luku. Je to docela náročné, i když se to na první pohled nezdá. Jedna skupina tedy střílela a druhá skupina poskakovala na louce v bumper balls. To je něco jako zorbingová koule, ale čouhají vám z ní nohy, máte ji nasazenou kolem těla a můžete s ní pobíhat, jak je libo. Děti se samozřejmě žďuchaly, padaly, kutálely se a hodně se nasmály. Obě skupiny se vystřídaly. Do jedné koule jsem se nasoukala i já, ale potřebovala bych XL.

Po večeři jsme sportovali jako vrcholoví sportovci. Ke stromu byla přivázána guma, do které se „našrákaly“ děti. Měly s ní doběhnout, dojít, doplazit se co nejdál. Guma je však jen tak nepustila. Prý slouží k tréninku hokejistům, tak nevím.

V devět hodin nám lektorky popřály dobrou noc. S p. uč. Romankou jsem vyrazila na obhlídku tábora, kde by se dala udělat noční hra, neboť se na ni děti velmi těšily. Ty si mezitím užívaly chvilku volna. Bohužel začalo pršet, v dáli se blýskalo a lehce hřmělo. To řádila bouře ve Vatíně, jak jsme se dozvěděli ráno. Noční hra se tedy neuskutečnila. Děti hrály hry. V deset byla večerka, hygiena, pyžama, chvilka na mobilu. Poté děti bez řečí uložily mobily do skříněk a poměrně rychle usnuly. Spaly celou noc, jako by je do vody hodil.

Ráno jsme před snídaní začali s úklidem pokojů, svlékáním povlečení, to už šlo dětem báječně. Snídaně formou švédských stolů byla vydatná a dobrá.

Z večerních náznaků lektorek jsme vydedukovali, že dopoledne se budeme plavit na raftech. Chyběly nám sice plavky, neboť i pro nás, paní učitelky, byly rafty velké překvapení, ale sluníčko svítilo, takže kluci šli do půl těla a holky si udělaly na tričku uzel. Rafty si děti musely k rybníku donést. S Romankou jsme se smály, že jsme bílí otrokáři a máme hordu otroků. Na břehu proběhla stručná instruktáž, nasadili jsme si záchranné vesty a prvních 14 pasažérů obsadilo oba rafty. Bylo to moc prima, dělala jsem kormidelníka jedné z posádek, krásně jsme se povozili. Druhá parta mezitím hrála vodní hru, takže byli zmáčení od hlavy až k patě. Obě skupiny se vystřídaly.

Tím se náš výlet pomalu ale jistě začal chýlit ke konci. Rozloučili jsme se s Karin a Terkou, naobědvali se a v největším vedru jako opravdoví otroci, vyrazili (naštěstí opět bez batohů – zlatý pan správce) do Křižanova na nádraží. Cesta byla úmorná, ale dokázali jsme to. A pak už jenom vlakem do Žďáru, kde si děti vyzvedli jejich rodiče.

Myslím, že výlet se vydařil parádně. Děti byly hodné, respektovaly všechna pravidla, při aktivitách se povzbuzovaly, byla a jsem na ně velmi pyšná!

Fotky z výletu

Topča

p. uč. Lucie Topinková

->na úvodní stránku

->na začátek stránky