Židovské pověsti
z knihy Václava Cibuly - Pražské pověsti
O chudákově opici
Kdysi dávno žil v úzké a křivolaké uličce pražského ghetta chudý Žid jménem
Pinkas. Měl nemocnou ženu a celou kupu dětí, a tak se musel hodně ohánět, aby je
uživil. Od rána do večera chodil po Praze s pytlem přes rameno, kupoval obnošené
šaty a zase je prodával, avšak celé to pachtění mu vyneslo právě jen tolik, že
rodina neumřela hladem. Pod chudákovou střechou si podávala dveře bída s nouzí.
Každého večera, když se Pinkas vrátil utrmácen domů, odevzdal své ženě všechny
peníze, které přes den vydělal, posadil se do své chudé jizby a dlouho do noci
si čítal při kahanci ve starých knihách.
Sousedé se mu posmívali, že si neumí vydělat ani na živobytí, avšak Pinkas
posměšků nedbal. Naučil se v moudrých knihách poctivosti, a tak neuměl zákazníka
ošidit, i když k tomu měl nejednou příležitost. Byli však také lidé, kteří si ho
vážili nejenom pro dobré a poctivé srdce, ale i pro velkou sečtělost a znalost
starých spisů.
Mezi jeho přívržence patřil i hrabě, který při náhodné rozmluvě poznal
Pinkasovy vědomosti. Od té doby si ho často zval a dlouho s ním
rozmlouval, neboť v něm poznal člověka moudrého a přemýšlivého. Každý
pátek chodíval Pinkas k hraběti, a pokaždé se ho hrabě na konci rozmluvy
zeptal, kolik peněz v tom týdnu vydělal. Když to bylo zvlášť málo, sáhl
hrabě do kapsy a věnoval mu nějaký ten zlaťák na přilepšenou, aby chudák
mohl oslavit po způsobu svých souvěrců sobotní den.
Pinkas však byl nejen sečtělý, ale i neznalý sebemenší falše. Pevně
věřil, že všechno dobré i zlé přichází v životě od Hospodina, a proto
vždycky, kdykoli ho hrabě obdaroval, pozvedl oči k nebi a pravil:
,, Děkuji ti, Hospodine, že neopouštíš svoje dítka v bídě a nouzi.“
Hraběte to trošku mrzelo a po čase začal považovat svého oblíbence za
nevděčníka. Dávám mu peníze, říkal si v duchu, starám se o něj, aby jeho
rodina neumřela hladem, ale on mě snad vůbec nebere na vědomí. Jistě je
správně, že děkuje Hospodinovi, ale bylo by mnohem spravedlivější, kdyby
tu a tam poděkoval i mně, protože bez mé štědrosti by mu Hospodin sotva
pomohl.
Nějakou dobu o tom uvažoval a nakonec se rozhodl, že svou ruku na čas
uzavře; byl zvědav, jak se Pinkas zachová a jak to bude s jeho vděčností
k Hospodinovi.
Vhodná příležitost nastala brzy. Přiblížily se Velikonoce, veliké svátky
pesach, kdy se musí každý obyvatel ghetta opatřit potravinami na osm dní
a podle předpisů talmudu vypít v prvních dvou večerech k nekvašenému
chlebu čtyři poháry vína; a ten příkaz platí pro všechny, ba i pro ty,
kteří mají hlad a chodí po žebrotě.
Krátce před svátky přišel Pinkas jako obvykle k hraběti, promlouval s
ním několik hodin o mnohých věcech tohoto světa, a při odchodu čekal, až
si hostitel vzpomene na peníze. Hrabě se však zachmuřil, jako by se ho
zmocnila veliká lítost, pokrčil rameny a řekl: ,,Nehněvej se na mne,
příteli, tentokrát tě nemohu obdarovat jako obvykle. Jsem trochu v
tísni, nájemné ze dvorů mi ještě nedošlo, zato se mi nahromadila celá
řada nutných výdajů, a tak mi odpusť, že tě propustím s prázdnou. Pevně
věřím, že na tebe tvůj Hospodin nezapomene ani tentokrát.“
Pinkas zesmutněl, hubené tváře se mu propadly ještě víc a sklíčeně se
vracel domů.
Žena ho už netrpělivě očekávala, avšak Pinkas vkročil do dveří a namísto
pozdravu ukázal jen prázdné dlaně. Děti se rozplakaly, žena naříkala a
bědovala, svátky byly na krku a doma ani nejmenší peníz. Pinkas se ani
nepokoušel ženu utěšovat, protože věděl, že dobré slovo hlad nezažene,
zavřel se do své komůrky, rozsvítil kahanec a začetl se do svých
hebrejských knih, aby zapomněl na trápení, hlad a starosti.
Bylo už k půlnoci, když se za Pinkasovými zády ozvala prudká rána, sklo
v okně se rozletělo na tisíc kousků a něco temného padlo na podlahu.
Pinkas vyskočil, přitiskl se ke zdi a v ruce svíral velikou starou
knihu, jako by se chtěl bránit. Začal rychle odříkávat zaklínadla proti
zlým duchům, ale venku pod oknem se dal někdo do hlučného smíchu a smál
se tak dlouho, že Pinkas málem zahynul hrůzou a strachem. Potom smích
ztichl, ozvaly se rychlé kroky, jako když někdo prchá uličkou, a bylo
ticho.
Dlouho trvalo, než se Pinkas odvážil přistoupit k předmětu, který ležel
v šeru pod oknem. Vzal ze stolu kahanec, sklonil se a vykřikl hrůzou. Na
podlaze ležela mrtvá opice.
Rozběhl se k manželce a pověděl jí, co se přihodilo. Žena bědovala,
neboť byla skálopevně přesvědčena, že jim někdo hodil opici do bytu jen
proto, aby je obvinil z krádeže a dostal je do vězení.
Pinkas ji dlouho uklidňoval a namítal, že z jejich bídy může někomu
sotva vzejít prospěch, až nakonec ženu přece jen trochu ukonejšil; sám
však klidný nebyl a v hlavě mu rojily nejčernější myšlenky. Oba pak
uvažovali, co dělat. Nejlépe bude, když se zvířete co nejrychleji zbaví.
Ale co s ním? Kdyby chtěli opici hodit do vody, někdo je cestou potká a
řekne jim, že opici ukradli. Nejlepší by možná bylo zakopat ji ve
sklepě, ale co když původce toho činu přijde a začne kopat i ve sklepě?
Nestalo se už mnohokrát v nejedné uličce starého ghetta, že cizí lidé
prohledali dům od sklepa až na půdu?
Nakonec se Pinkas rozhodl, že opici spálí. Žena zatopila v peci, a když
se plameny rozhučely, vzal Pinkas opici za nohy a táhl ji po podlaze do
kuchyně.
Náhle se za ní ozvalo slabé cinknutí kovu. Udiveně se ohlédl a spařil,
jak se od opice kutálí stříbrný peníz.
Zvedli ho a uviděli, že je celý ze zlata. Pinkas to považoval za zázrak,
znovu pozvedl opici, ale zdála se mu na tak malého tvora příliš těžká;
vzal dlouhý nůž, rozřízl zvířeti břicho a uviděl, že je plné zlaťáků.
Zaradoval se, pozvedl oči a podle svého zvyku pravil:
,,Hospodin nám pomohl! Byl jsem mladý a zestárl jsem, avšak nikdy jsem
neviděl, že by Hospodin zapomněl na poctivého člověka. Čas chudoby je za
námi!“
Oba stáli dlouho v radostném údivu nad hromádkou peněz, potom je umyli a
uschovali, opici rozřezali na malé kousky a spálili ji v peci, takže po
ní nezůstal ani jediný rezavý chlup.
Příští den nakoupili víno, maso i šaty pro děti, vyzdobili si příbytek a
radostně zasedli ke sváteční večeři. Pinkasova žena si oblékla dlouhý
řasnatý špencr, na hlavě měla krajky, a také Pinkas si vzal ten
nejpěknější kabát, který v domácnosti našel. Na stole ležela okrouhlá
cínová mísa a na ní macesy zabalené v plátně, na plátně byl křen,
řeřicha, pečené vejce, kousek pečeně a nádobka se slanou vodou. Vedle
mísy, jak jest předepsáno, stály číše s červeným vínem.
Podle starého zvyku pozvedli oba manželé mísu a odříkali přitom
předepsaná slova: ,,Toto je chléb bídy, jaký jedli naši otcové v zemi
Mizrajim; kdokoliv je hladov, ať vejde a pojí s námi.“
Ještě ani nedomluvili, a na ulici pod oknem zarachotil kočár. Zastavil
právě před Pinkasovým domem, chvíli bylo ticho, a pak někdo zabušil na
okno, div se sklo nerozletělo.
Všichni se podivili, kdo to může být, a Pinkas spěchal do síně otevřít
nečekané návštěvě. Mezi dveřmi stál hrabě.
,,To jsem jen já, Pinkasi. Jdu se podívat, jak slavíš svátek.“
Pinkas pozval hosta dál, hrabě se rozhlédl a užasle se zeptal:
,,Jsem v tvém domku, anebo jsem zabloudil? Či jsi snad najednou tolik
zbohatl?“
Stařec začal po pořádku vyprávět, jaká zvláštní věc se mu přihodila, a
když se dostal ve svém vyprávění až k opici, hrabě zbystřil pozornost.
Čekal, až Pinkas domluví, a pak řekl zamyšleně:
,,Opice – to je opravdu zvláštní. Aby to tak byla ta, co mi před
několika dny pošla. Jak vypadala? Co jste s ní udělali?“
Pinkas pověděl podle pravdy, že opice byla rezavá jako skořice, a
přiznal také, že ji spálili v peci.
,,To byla určitě moje opice,“ vykřikl hrabě. ,,Ale jak se dostala až k
tobě? Teď už vím, proč byla poslední dobou tak smutná a proč nakonec
pošla. Jistě mě někdy viděla, když jsem zkoušel v zubech pravost zlatých
peněz, a dělala pak potají jako já, jenomže peníze vždycky spolkla.“
Pinkas zesmutněl, poodešel beze slova ke skříni, vytáhl váček s penězi,
podal ho hraběti a řekl:
,,Kdybych byl věděl, že ty peníze patří vám, nikdy bych se jich ani
nedotkl. Vracím vám je skoro všechny, něco však přece jen chybí. Trochu
jsem nakupoval, abych mohl oslavit svátky.“
,,Jen si ty zlaťáky nech! Našly si cestu k tobě, a proto ti patří. Užij
si je ve zdraví, já zase půjdu.“
Pinkas i jeho žena mu děkovali se slzami v očích, hrabě se rozloučil a
nasedl do kočáru.
Sotva se vrátil do svého paláce, svolal sluhy, udeřil na ně a žádal, aby
mu pověděli, co udělali s mrtvou opicí.
Chvíli zapírali, ale nakonec se přiznali, že chtěli Pinkase vystrašit.
Proto vzali mrtvou opici, hodili mu ji do okna a čekali, bude-li stařík
znovu vzdávat díky za nečekaný dar.
Od toho večera se osud chudého Pinkase obrátil. Rozvahou a pracovitostí
si získal důvěru a vážnost a všichni ho měli ve veliké úctě. Po čase ho
zvolili primasem ghetta, avšak jejich nový představený zůstal i potom
takový, jako byl vždycky: tichý, skromný a poctivý.
V jeho domě si podávali dveře nejmoudřejší rabínové a učení talmudisté,
jeho ruka byla otevřena pro každého a u jeho stolu jedli chudáci, kteří
by jinak umřeli hladem.
V ulici, kde stál jeho dům, dal postavit příbytky pro chudé a novou
synagógu, které podnes nese jeho jméno.
Verze pověsti ve formátu doc
Další pověsti
O nejstarší pražské synagoze
O starém židovském hřbitovu |
